Insolvence nemusí být jen nepřítel ...

Podání insolvenčního návrhu "sám na sebe" vnímá většina majitelů firem jako své osobní selhání, resp. jako definitivní "konec všeho" a snaží se tomuto kroku za každou cenu vyhnout. Insolvenci - jako přísně formalizovaný postup řešení platební neschopnosti - je však možno chápat i v jiném světle, a to v daleko pozitivnějším.

Insolvenční řízení znamená především ochranu před věřiteli. Veškerá civilní i exekuční řízení se prohlášením konkurzu přerušují a věřitelé mohou své pohledávky uplatňovat pouze a jedině v probíhajícím řízení insolvenčním. Co to znamená prakticky...?

Exekutor nadále nesmí provádět exekuci, věřitelé nesmí započítávat své pohledávky proti svým závazkům vůči insolventní společnosti, nelze vydat rozsudek ohledně sporných dluhů... Motivem zákonodárce pro tento postup je snaha o (alespoň poměrné) uspokojení všech věřitelů dlužníka a nikoli pouze těch, kteří např. stihli dosáhnout vykonatelnosti své pohledávky dříve, než ostatní.

Další benefitem pro dlužníka je zastavení běhu veškerého smluvního i zákonného příslušenství dluhů, které společnost eviduje. To znamená, že dluhy insolventní společnosti nemohou věřitelé dále úročit podle smluvních podmínek, ani zákonným úrokem. Smluvní pokuty a penále lze též vyměřit pouze nejpozději ke dni prohlášení konkurzu. Podá-li tedy společnost sama na sebe insolvenční návrh, dá se tento úkon chápat i jako zpráva věřitelům, že:

1) Společnost není schopna řádně a včas hradit všechny své dluhy

2) Jejich pohledávky budou předmětem přezkoumávání ze strany insolvenčního soudu

3) Úročení pohledávek se zastavuje

4) Vzhledem k obvyklé délce trvání insolvenčního řízení v ČR lze předpokládat, že peníze z konkurzu přijdou až za několik let...

Všechny tyto zprávy nejsou pro věřitele příliš pozitivní a měly by je motivovat se s insolventní společností nějak dohodnout. Pokud má insolventní společnost životaschopný byznysmodel a lze předpokládat, že, pokud by věřitelé část dluhů odpustili, fungovala by dál - lze použít takzv. reorganizaci (viz např. OKD). Nasazení tohoto institutu však insolvenční zákon předpokládá pouze u větších firem a pro drobné firmy jej nelze využít - což je ohromná škoda.

I malé firmy však, tváří v tvář nastalé situaci, mohou s věřiteli vyjednávat v rámci takzvaného moratoria. Moratorium je lhůta, kterou může insolveční soud povolit právě pro účely vyjednávání mezi dlužníkem a věřiteli. Moratorium lze povolit až na dobu 3 měsíců s tím, že ji případně lze ještě o 30 dnů prodloužit.  Každý věřitel, který zvažuje, zda bude (ne)uspokojen v rámci insolvenčního řízení nebo v rámci dohody se samotným dlužníkem, vždy raději volí možnost druhou - a to i za cenu, že výši své pohledávky významně sníží. Tedy pokud jedná racionálně ...

Přímé jednání s věřiteli společnosti, kdy na straně dlužníka vyjednává osoba, která je v očích věřitelů (mnohdy neoprávněně) přímo odpovědna za vzniklé dluhy, totiž tuto diskuzi mnohdy velmi významně komplikuje. Často dlouhodobé osobní vazby, přísliby a neformální dohody mezi obchodními patnery způsobují, že vzniklou situaci si obě strany začnou brát osobně a rácio jde stranou. Jak se tomuto riziku vyhnout...?

Pokud chceme jednání s věřiteli dotáhnout do úspěšného konce, musíme odstranit riziko, že se vyjednávání zvrhne do roviny osobních výčitek, kde jsou už každé racionální argumenty k ničemu. Je tedy výhodnější pověřit vyjednáváním někoho, kdo nemá k věřitelům žádné osobní vazby a nenese s sebou žádnou "morální" zátěž z minulosti. Nemusíme dodávat, že vedením těchto jednání se zabývá právě naše firma ...

Výše uvedené odstavce neznamenají univerzální řešení situace každé firmy. Jde nám pouze o to ukázat, že insolvence nemusí být vždy jen "úhlavním nepřítelem", kterému je třeba se za každou cenu vyhnout, ale může představovat nástroj, kterým můžeme velmi účinně situaci ve společnosti (vy)řešit.