Trestný čin neodvedení povinných plateb. Na co dát pozor?
Listina základních práv a svobod, ve svém oddíle I., čl. 8., odst. 2., věta druhá, říká, že: "Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku".Co tato věta znamená v kontextu trestního práva a podnikání...? Zkráceně řečeno - nikdo nemůže jít do vězení jen proto, že není schopen uhradit všechny své dluhy. I proto trestní právo v drtivé většině trestá úmyslná a zaviněná jednání, která v konečném důsledku ke vzniku těchto dluhů vedla, ale samotné neuhrazení těchto dluhů, až na několik výjimek, neřeší. Mezi těchto několik výjimek patří právě trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, který upravuje § 241 platného a účinného trestního zákoníku, jehož trestnost spočívá právě v neodvedení, jinak řečeno v neuhrazení těchto plateb na účet příslušné instituce. V tomto článku se pokusíme vysvětlit skutkovou podstatu tohoto specifického trestného činu.
Co je považováno za povinnou platbou?
Povinná platba je každá platba, kterou je zaměstnavatel, jako plátce, povinen srazit poplatníkovi (např. zaměstnanci) z jeho příjmu a odvést jej (de facto za něj) ve prospěch příslušné veřejnoprávní instituce. Jako příklad se nabízí např. odvody z mezd: Zaměstnavatel sráží svému zaměstnanci zálohu na daň z příjmu a pojistné na soc. + zdrav. pojištění. Zjednodušeně řečeno všechno, co srazí zaměstnavatel svému zaměstnanci z jeho hrubé mzdy dolů (takzvané malé odvody), je povinnou platbou ve smyslu shora citovaného paragrafu trestního zákona.
Samozřejmě zaměstnavatel je povinen platit i takzvané "velké odvody" (34% nad hrubou mzdu zaměstnance, které všichni podnikatelé znají, proto se jejich struktuře nebudeme dále věnovat). Tyto velké odvody už však zaměstnavatel neodvádí za zaměstnance, ale za sebe samého, tzn. do skutkové podstaty námi probíraného trestného činu už nespadají. Je tedy důležité si uvědomit, že, ve vztahu k zaměstnancům, je trestné pouze neodvedení "malých" odvodů a nikoli těch "velkých".
Povinnou platbou, v trestněprávním kontextu, také není příslušenství, které vznikne např. pozdní úhradou těchto povinných plateb. Příslušenstvím se rozumí např. úroky z prodlení, či různá penále. Toto je důležité s ohledem na kalkulaci celkové výše dluhu, neboť trestnost je v našem případě vázána na podmínku "většího rozsahu", tedy částku dluhu od Kč 50.000,-- výše.
Krizová situace - příklad
Pokud se podnikatel ocitne v situaci, kdy není schopen řádně a včas plnit všechny své splatné závazky, má tendeci platit jen ty, které takzvaně "hoří"... To zní logicky: Má-li být udržen provoz podniku, je třeba primárně hradit náklady, které jsou s jeho udržením spojené - tedy výplaty zaměstnanců, elektřinu, materiál nutný pro dokončení zakázek, apod. Tato skutečnost byla zřejmá dokonce i zákonodárci, který na ni myslel, když připravoval aktuální znění insolvenčního zákona: Tento, v § 111, povoluje dlužníkovi hradit přednostně výdaje spojené s provozování podniku, v rámci obvyklého hospodaření, dále k odvrácení hrozící škody a ke splnění procesních sankcí. Mezi "přednostní" dluhy, které je též možno hradit, patří mj. také daňové povinnosti a mzdy zaměstnanců, vč. souvisejících odvodů.
A zde v praxi dochází nejčastěji k chybám, které mohou mít pro podnikatele trestněprávní důsledky: Podnikatel mnohdy raději finančnímu úřadu uhradní dluh např. na DPH, jejíž neuhrazení je z jeho pohledu rizikovější (riziko rychlé exekuce, označení za nespolehlivého plátce, atp.) a sraženou daň z příjmu zaměstnance, nebo odvody na ČSSZ, neodvede. Daň jako daň - řeklo by se ... Ale neodvést DPH, narozdíl od povinných plateb, trestné není. Ve vztahu k DPH je trestné pouze krácení daně (tedy vykázání nižší daňové povinnosti v daňovém přiznání, než je skutečnost), případně její vylákání (neoprávněný požadavek na vrácení nadměrného odpočtu). Pokud ale DPH vykážeme ve správné výši a následně ji neodvedeme, trestného činu se nedopouštíme. A v tom je jádro pudla:
- Neodvedení správně vykázané DPH, silniční daně, spotřební daně, daně z příjmu PO, atp., které odvádíme za sebe, resp. jménem své společnosti, NENÍ TRESTNÉ.
- Neodvedení správně vykázaných záloh na daň z příjmu, pojistného na ČSSZ, VZP, aj., které srážíme a jsme povinni odvést za jiného, TRESTNÉ JE, a to od kumulované výše Kč 50.000,-- a více.
Jak krizovou situaci správně řešit?
Je obecně známé, že pokud nejsme schopni v daný moment uhradit všechny naše podnikatelské závazky, měli bychom tyto hradit dle jejich splatnosti (od nejstarších počínaje), a pokud víme, že je ani v krátké budoucností nebudeme schopni uhradit všechny, pak poměrně. Pokud víme, že se naše situace nezlepší ani ve střednědobém výhledu, nezbude nám, než prostě a jednoduše podat sami na sebe insolvenční návrh.
Přednostně bychom se - ať tak či onak - měli snažit uhradit ty platby, jejichž neodvedení by nám mohlo přivodit trestněprávní postih, v extrémním případě tedy i nepodmíněný trest odnětí svobody. Přednostní úhradou těchto dluhů na úkor jiných závazků se současně namůžeme dopustit jakéhokoli protiprávního jednání.
Někdy je však situace tak zamotaná, že úhradu dluhu na povinných platbách prostě nemůžeme provést, protože by nás to dostalo do neřešitelné existenční situace. I z této situace však existuje cesta ven:
Účinná lítost
I zřejmě s ohledem na citované znění Listiny základních práv a svobod, obsahuje § 242 trestního zákoníku zvláštní ustanovení o účinné lítosti, které zní: "Trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek".
Co toto ustanovení znamená v praxi? Znamená to, že přestože jsme povinné platby prokazatelně neodvedli, policie začne trestný čin prověřovat, následně jej vyhodnotí jako spáchaný, předá věc státnímu zástupci, následuje obvinění, atd., atd., tedy běží trestní řízení, máme pořád čas - a to až do vyhlášení rozsudku v 1. stupni - vzniklý dluh uhradit, čímž trestný čin zanikne. Vzhledem k délce trvání trestního řízení v ČR máme tedy relativně dlouhou dobu na to, abychom příslušnou částku sehnali a dluh zaplatili. Příslušný dluh se v tomto "mezičase" nijak nenavyšuje, protože, jak je uvedeno výše, příslušenství tohoto dluhu nemá trestněprávní důsledek.
Závěrem bychom chtěli zdůraznit, že shora uvedený článek je určen laické - tedy neprávnické - veřejnosti a jeho účelem je velmi obecné seznámení se s danou problematikou. I proto je psán v běžném mluveném jazyce a tak, aby byl i laikovi srozumitelný. Tato zjednušení mohou samozřejmě přinášet něktré terminologické nepřesnosti, které jsou však právě daní za lepší srozumitelnost. Je důležité upozornit čtenáře, že tento článek není návodem či radou, jak postupovat v konkrétních situacích. Specifické problémy je vždy třeba konzultovat s odborníkem na danou oblast.