Kdy jsme povinni podat insolvenční návrh?
V podnikání může nastat situace, kdy už to prostě dál nejde: Odběratelé neplatí, dodavatelé zdražují, odejdou klíčoví zaměstnanci a ti zbylí chtějí přidat, do toho nám začnou klesat zakázky i marže... Klasická ekonomická teorie praví, že v krátkém období postačuje, pokud je firma schopna krýt alespoň variabilní náklady, ale v dlouhém období je k přežití podniku nutné, aby byly kryty i náklady fixní. Krátkodobě tedy vzniklou situaci můžeme vykrývat z různých rezerv a úspor, ale tento stav nemůže trvat do nekonečna. Pokud se situace v krátké době nezlepšuje, mnohdy nám nezbude nic jiného, než podnikání ukončit. Odhadneme-li situaci dobře a ve správný čas, pak bychom měli být schopni splnit své závazky a uhradit všechny své dluhy. Takto ideálně to samozřejmě v praxi ne vždy zafunguje.
Do problémů nás ostatně nemusí dostat pouze nepříznivé aktuální provozně-ekonomické důvody. Může je způsobit náhlý výpadek objednávek od klíčového odběratele, nezaplacení významné pohledávky (druhotná platební neschopnost), či příchod recese do našeho odvětví. Ani ti nejlepší ekonomové nedokážou přesně předpovědět příchod krize - jak jsme se o tom přesvědčili v minulé dekádě.
V tomto článku se proto budeme zabývat problematikou podání dlužnického insolvenčního návrhu, a to pouze ve vztahu k podnikatelským subjektům - právnickým osobám.
Definice úpadku
Zjednodušeně řečeno:
- pokud víme, že (i) naše společnost má 2 a více věřitelů, jejichž pohledávky jsou po splatnosti 30 a více dnů, (ii) tyto dluhy nejsme schopni platit (tzn. alespoň jedna z nich je více než 3 měsíce po splatnosti), pak jsme v úpadku z důvodu platební neschopnosti.
- pokud víme, že (i) naše společnost má více věřitelů a (ii) souhrn jejích závazků převyšuje hodnotu veškerého jejího majetku, jsme v úpadku z důvodu předlužení.
Zákon u druhého bodu mj. dodává, že při stanovení hodnoty majetku se přihlíží k jeho další správě, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že budeme moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
Znalost právní definice úpadku by měla být pro každého jednatele společnosti naprosto klíčová. V případě, že by totiž mělo dojít zpětně k prošetřování, zda v rámci podnikatelské činnosti naší společnosti nedošlo ke spáchání nějakého hospodářského trestného činu, první, co se bude prověřovat, je otázka, zda se v rozhodném období společnost nenacházela ve stavu úpadku, dle shora uvedené definice. Pokud bude zjištěno, že ano, pak je prokázání úmyslu (obligatorní znak trestného činu), případně hrubé nedbalosti, pro orgány činné v trestním řízení velmi snadné.
Každý jednatel by tedy měl v rámci své působnosti pravidelně kontrolovat mj. následující ukazatele:
- Stav úhrad svých splatných i nesplatných závazků
- Poměr hodnoty veškerého svého majetku vůči svým dluhům.
Tyto dva hlavní ukazatele by mu měly vždy dát odpověď, jestli je z pohledu insolvenčního zákona v úpadku, či nikoli. Pokud jednatel zjistí, že definici úpadku - ať jednu či druhou - byť přechodně, splňuje, měl by min. na příslušnou dobu přijmout opatření, kterými sám sebe ochrání před občansko - či trestněprávními důsledky svých nesprávných rozhodnutí (více např. zde..).
V případě, že však zjistí, že úpadkovou situaci své společnosti není v jeho silách v krátké době řešit, ani není schopen nalézt dodatečné zdroje financování, kterými by mohl přechodně hospodaření své firmy vylepšit, pak je povinen bez zbytečného odkladu podat soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení.
Důsledky nepodání insolvenčního návrhu
Až do roku 2006 zakládalo nepodání insolvenčního návrhu samo o sobě skutkovou podstatou trestného činu, za který mohl jít jednatel společnosti, v extrémním případě, i na pár let do vězení. V dnešním trestním zákoníku už příslušný paragraf není, na druhou stranu se zpřísnily občanskoprávní důsledky porušení této povinnosti, a to v podobě náhrady způsobené škody, které speciálně upravuje v současné době platný a účinný insolvenční zákon (více zde..).
Samotné nepodání insolvenčního návrhu tedy dnes již trestat nelze. Jednatel společnosti, která je v úpadku, se ovšem může dopustit dalších trestných činů, jako je např. podvod, poškození / zvýhodnění věřitele, či dalších hospodářských trestných činů.
Příklad
Jak už jsme naťukli výše, obligatorním znakem trestných činů, které se na naši problematiku vztahují, je úmysl a zavinění, resp. v jednotlivých případech i hrubá nedbalost (Obsahem těchto termínů se budeme určitě zabývat v některém z příštích článků). Úmysl a zavinění musí být pachateli trestním soudem prokázány, což se v praxi zpravidla děje na základě znaleckého posudku, který vypracuje znalec v oboru ekonomie. Tento znalec vychází z jemu dostupných údajů, jimiž jsou např. účetní záznamy, závěrky, daňová přiznání, či listiny založené ve sbírce listin u příslušného rejstříkového soudu. Dojde li znalec ke zjištění, že se společnost, v době spáchání nespecifikovaného trestného činu, nacházela ve stavu úpadku, je to pro orgány činné v trestním řízení a následně trestní soud, důkazem, že jednatel společnosti měl nebo mohl vědět o nepříznivé finanční situaci své firmy. Pokud jednatel v rozhodné době tuto skutečnost svým obchodním partnerům zamlčel, případně tvrdil opak (uvedl je v omyl) a získal tím pro svoji společnost majetkový prospěch, pak spáchal trestný čin podvodu. Pokud by se společnost v rozhodné době ve stavu úpadku nenacházela, bylo by pro příslušné orgány prokazovat úmysl mnohem složitější.
Závěrem bychom chtěli opět zdůraznit, že shora uvedený článek je určen laické - tedy neprávnické - veřejnosti a jeho účelem je velmi obecné seznámení se s danou problematikou. I proto je psán v běžném mluveném jazyce a tak, aby byl i laikovi srozumitelný. Tato zjednušení mohou samozřejmě přinášet něktré terminologické nepřesnosti, které jsou však právě daní za lepší srozumitelnost. Je důležité upozornit čtenáře, že tento článek není návodem či radou, jak postupovat v konkrétních situacích. Specifické problémy je vždy třeba konzultovat s odborníkem na danou oblast.